Co vyprávěla gorila

Vyprávění o putování mladého gorilího samce Ponga zajetím, kterého lovci nejdřív prodali do některého z arabských paláců. Měl ale štěstí a odtud putoval do zoologické zahrady, kde se teprve musel naučit žít s ostatními gorilami.

„Když jsem psala první knihu o gorilách Gorilí táta podle vzpomínek jejich ošetřovatele Marka Ždánského, nejvíc mne zaujal příběh gorilího kluka Ponga. Připomínal mi Mauglího, ale naruby. Pong si totiž dlouho myslel, že je člověk, a pak zjistil, že je gorila. A já jsem chtěla zjistit, co při tom cítil a jak moc jsou si lidská a zvířecí duše blízko. Gorilí kluk Pong musel přijmout skutečnost, že je gorila. Ale co když ve skutečnosti nikdy nepřestal být člověkem?” - říká o své knize Markéta Pilátová. Pongův příběh provázejí stejně jako vyprávění v knížce Gorilí táta ilustrace Daniela Michalíka.

Vyprávění gorilího kluka Ponga, který se ze zajetí soukromého zvěřince zazobaného šejka dostal za mříže pražské zoologické zahrady, je psychologicky přesvědčivým příběhem o hledání identity. Příběhem strhujícím jako velká voda roku 2002, jež nakonec bortí klece a v povodňové vlně unáší hrdinu i s jeho novým snem o skutečném domově ve vlastní tlupě uprostřed džungle, kterou dosud znal jen z poetického líčení ostatních goril z trojského chovu. Markéta Pilátová převrací tradiční úhel pohledu na lidoopy: nabízí perspektivu nerozhodného primáta, jenž se cítí být člověkem, jako východisko k úvaze o spřízněnosti lidské a zvířecí duše, o směšné představě, že jsme přírodě coby pánové tvorstva nadřazeni, o respektu k jinakosti i o nutnosti přijmout sám sebe. Pongův osud pouze nepřipomíná „Mauglího naruby“, nýbrž má v sobě také kus nespoutané divokosti Bílého tesáka a nezanedbatelný díl samoty všech robinsonů. Sebepoznání gorilího samce je totiž možné výlučně v srdci spřízněného společenství. Jeho odysea za vůněmi a barvami exotického pralesa představuje završení archetypální touhy po sebeurčení a svobodě, kterou lidoop potřebuje k životu stejně jako člověk.

O autorce

Markéta Pilátová (*1973) vystudovala latinu, romanistiku a historii na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde pak působila jako odborná asistentka. Střídavě pobývá v Česku a v Jižní Americe (Argentina, Brazílie), kde učí český jazyk potomky krajanů. Debutovala románem Žluté oči vedou domů (Torst, 2007), o dva roky později vyšla Má nejmilejší kniha (Torst, 2009). Za obě knihy byla nominovaná na Magnesii Literu a na Cenu Josefa Škvoreckého. Po pěti letech napsala třetí knihu pro dospělé, vyšla opět v Torstu a jmenuje se Tsunami blues. Kromě prózy pro dospělé píše Pilátová také knihy pro děti. Ceněná je Víla Vivivíla a stíny zvířat (NLN, 2009), pokračování Víla Vivivíla a piráti jižního moře (NLN, 2010), Kiko a tajemství papírového motýla (Meander, 2010) a Gorilí táta (Novela Bohemica, 2013). Je také autorkou pohádky Jura a lama (LePress, 2012) o klukovi, který má dvě maminky. Publikuje v mnoha tuzemských periodikách včetně Salonu Práva, Respektu, Lidových novin a Českého rozhlasu. Rovněž překládá ze španělštiny.

O ilustrátorovi

Daniel Michalík (*1974) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a VŠUP v ateliéru filmové a televizní grafiky u prof. Jiřího Barty. Během let 1993–2005 se více věnoval sklářské tvorbě a vystavoval v Praze, ale například i v Japonsku. V poslední době se věnuje hlavně grafickému designu, volné tvorbě a také knižní ilustraci, ilustroval  knihy Kiko a tajemství papírového motýla (Meander, 2010), Kiko a tulipán (Meander, 2016), Gorilí táta (Novela bohemica, 2013) od Markéty Pilátové.

Recenze

Martina Siwek Macáková, iLiteratura.cz, 16. 5. 2019, dostupné zde.

Ilustrátor: Daniel Michalík
Nakladatel: Novela bohemica
Počet stránek: 56
Formát knihy: 195×195

Kniha vyhrála v této kategorii:

Literární část (Původní česká slovesná tvorba) - b) beletrie pro mládež