Porota

 

Poroty Zlaté stuhy 2020

Literární část:

Petr Matoušek, Tereza Nakládalová, Dagmar Petišková, Milena Šubrtová 

Výtvarná část:

Pavel Beneš, Jarmila Marešová, Andrea Tachezy

Překladová část:

Jitka Jindřišková, Markéta Kliková, Viola Somogyi

Komiksová část:

Lucie Lomová, Václav Šlajch, Karel Jerie

 

 

Poroty Zlaté stuhy 2019

Literární část:

Petr Matoušek, Tamara Bučková, Radomíra Hubálková, Milena Šubrtová

Výtvarná část:

Jarmila Marešová, Kristina Fišerová, Jaromír Plachý

Překladová část:

Jitka Jindřišková, Markéta Kliková, Viola Somogyi

Komiksová část:

Lucie Lomová, Václav Šlajch, Karel Jerie

 

Při posuzování knih ročníku Zlatá stuha 2016 zasedaly poroty v následujícím složení:

Literární porota – Alice Košková - pracovnice Sukovy studijní knihovny při NPMK, Iva Procházková - spisovatelka, Jana Sladová - Katedra českého jazyka a literatury PdF UP

Porota překladatelů – Viola Somogyi - překladatelka a nakladatelská redaktorka, Alena Pokorná - překladatelka a nakladatelská redaktorka, Michaela Škultéty - překladatelka a nakladatelská redaktorka

Výtvarná porota – Markéta Prachatická - ilustrátorka a výtvarnice, Barbora Kyšková - ilustrátorka a výtvarnice, Karla Kučerová - ilustrátorka a výtvarnice

Komiksová porota:  Bára Šalamounová - výtvarnice a ilustrátorka, Richard Podaný - překladatel, Tomáš Chlud - výtvarník

 

Aby to nebyla pouhá - byť významná! - jména uvízlá v síti, budeme postupně na našich stránkách zveřejňovat krátké životopisy jednotlivých porotců, jejich fotografie, a také odpovědi na otázky. V roce 2015 jsme se ptali: "Která kniha vás v dětství zasáhla?" a "Stojí na začátku vaší profesní dráhy?".

Letos zní naše otázky: 
1. Co si myslíte o stavu současné literatury pro děti?
2. Co je podle vás nejdůležitější při utváření vztahu ke knihám?

 

Mgr. Alice Košková

narozena 19.3.1959 v Praze

1974 – 1978 Gymnázium Praha-Modřany

1978 – 1981 šest semestrů Matematicko-fyzikální fakulty UK Praha (obor učitelství M-F)

1990 – 1995 Filozofická fakulta UK – obor knihovnictví a vědecké informace + pedagogické minimum na téže fakultě

Od roku 1981 do současnosti pracuje na různých pozicích v Pedagogické knihovně J. A. Komenského v Praze.

2008 – 2010 se podílela na realizaci resortního projektu Podpora čtenářské gramotnosti.

Od roku 2007 se podílí na realizaci celostátní ankety dětských čtenářů „Suk – čteme všichni“.

Od roku 2011 pracuje jako knihovnice Sukovy studijní knihovnu literatury pro mládež - speciálního fondu Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského.

Je členkou české sekce IBBY.

 

Která kniha vás v dětství zasáhla?

Pohádky Boženy Němcové s ilustracemi Artuše Scheinera a o něco později například knihy Jaroslava Foglara. Ale těžko bych vybírala jednu knihu nebo jednoho autora. Knížky byly mým světem od okamžiku, kdy jsem se naučila číst, a dá se říci, že ještě dříve, protože u nás doma se pravidelně předčítalo.

Stojí na začátku vaší profesní dráhy?

Do knihovny mne přivedla láska ke knihám a k četbě – to jsem ještě netušila, že o tom až tolik knihovnická práce není :-). V počátcích mé knihovnické práce mne silně ovlivnily dvě bývalé kolegyně Ivana Hutařová a Eva Žižková.

 

Iva Procházková

se narodila 1953 v Olomouci. Dětství prožila v Praze. Po maturitě nemohla z politických důvodů dále studovat. Prošla řadou zaměstnání, v roce 1983 emigrovala s manželem a dětmi do Rakouska. Tam a posléze v Německu strávila  jedenáct let. Psala divadelní hry, scénáře a knihy pro děti a mládež. Některé byly oceněny prestižními literárními cenami. V roce 1995 se vrátila do České republiky. Dnes žije Iva Procházková v Praze a pracuje jako spisovatelka na volné noze.

Která kniha vás v dětství zasáhla?

Klíčovou roli pro mé dospívání hrál román Alaina-Fourniera Kouzelné dobrodružství. Určitě na mě zapůsobila spousta knih už předtím, ale teprve Fournierův příběh rozezněl i mou autorskou strunu. Když se na to dnes dívám s časovým odstupem, uvědomuji si, že v Kouzelném dobrodružství bylo všechno, co jsem později jako spisovatelka ať už úmyslně či nevědomě vyznávala. Napětí, tajemství, originalita, emoce a vnitřní život hrdinů vyjádřený sny či vizemi. Magický realismus se tomu dnes říká. I román Sto roků samoty, který se stal později mou další oblíbenou knihou, se k tomu směru řadí. Takzvaná realita prolínající se s takzvanými iluzemi, přičemž ovšem není jasné, kde začíná jedno a končí druhé.

(v této odpovědi je zároveň skryta i odpověď na druhou anketní otázku :-))

Co si myslíte o stavu současné literatury pro děti? 

Ještě nikdy nebyla nabídka knih pro děti a mládež tak velká a různorodá. Zdá se, že autoři víceméně odhodili ustálenou představu, jaké morální, pedagogické a estetické cíle má literatura pro mládež naplňovat, a podřizují psaní pro mladé čtenáře podobným kritériím jako tvorbu pro dospělé. Propojují se žánry, ubývá tabuizovaných témat. České vody jsou stále ještě spíš krotké, ale už i u nás jako by se autoři oprošťovali od léta ustálených konvencí a hledali si vlastní cesty. Díky novým médiím si mládež nachází příběhy s tématy, která ji oslovují, přímo, bez rodičovského filtru. To zpětně ovlivňuje autory a dodává jim odvahu vzdát se estetizující či umravňující autocenzury. Větší svoboda vyprávění s sebou samozřejmě nese i větší rozdíly v úrovni dětské literatury. Myslím, že tyto trendy se v následujících letech budou prohlubovat. 

Co je podle vás nejdůležitější při utváření vztahu ke knihám?

Přirozený růst s knihou, její „živá“ přítomnost v okolí dítěte od nejranějšího dětství. Co nejdříve rozvíjet posluchačské a později vypravěčské návyky dítěte. Podporovat zálibu v příběhu. Spojovat příběh s fyzickou podobou knihy, s jejím tvarem, ilustrací, písmem. Bavit se s knihou – doplňovat ji, diskutovat s ní. Nabídnout dítěti knižní příběhy jako zábavné, moudré a empatické průvodce událostmi vlastního života.

 

Barbara Šalamounová

Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru filmová a televizní tvorba u prof. M.Jágra.
Postgraduální studium absolvovala tamtéž u prof. Jiřího Barty a druhé studium na Burg Giebichenstein_Hochschule fuer Kunst und Design v Halle-Saale v Německu - obor virtuální realita, 3D počítače u prof.Kolbeho a prof. Hanische.
Pracuje v oboru ilustrace, komiks a animovaná tvorba a zároveň jako pedagog těchto oborů (z ilustrační tvorby uveďme Sabbathovo divadlo, Bambertova kniha ztracených povídek, Obrázky z československých dějin 1918-1945, z animované tvorby návrh a realizaci figurky Ropáka pro film Ropáci, animovaný film Copak není moucha mojí sestrou?)
Má několik ocenění v těchto oborech.
Od 2015 je docentkou oboru grafika a vizuálni komunikace, vede ateliér Komiks a ilustrace pro děti na Fakultě umění a desingu Ladislava Sutnara ZČU v Plzni. 

Která kniha vás v dětství zasáhla?

Mne osobně bavily různé knihy: Karafiátovi Broučci od Jiřího Trnky, Příběh Amise a Amila do J.Zeyera s ilustracemi A.Scheinera, či kniha Les od J.Haise Týneckého s ilustracemi O.Štáfla. 

Co si myslíte o stavu současné literatury pro děti?

Vzniká celá řada hezkých knížek, nedávno mi paní knihovnice vyprávěla o těch současných, které jsou i letos na Zlaté stuze v nominaci a jaká úžasná témata v sobě ukrývají.
Často totiž stíhám pouze tu vizuální stránku a bohužel méně již obsahovou.
Současná podoba ceny Zlatá stuha je dle mého v této kategorii nejlepším vodítkem pro to, co je na trhu dobrého, neboť je ve své nabídce velmi pestrá a mnohovrstevnatá. 
Doufám pevně, že větší popularizace i prostřednictvím Zlaté stuhy bude mít za následek proniknutí do více domácností, kde o ní předtím nevěděli. Tím obdrží rodiče a jejich děti, ale i školy a knihovny širší nabídku dobrých knih a to jak po stránce výtvarné, tak i té obsahové.

Co je podle vás nejdůležitější při utváření vztahu ke knihám?

Zkušenost z vlastního dětství a později z dětství mého syna je: společná četba rodičů a dětí a to již odmala. Vést dítě cestou fantazie, společně s ním si vyprávět jak vlastní povídky, tak i převyprávět nebo přetvářet již přečtené texty. Stejně tak je důležité si společně prohlížet obrázky a také o nich si povídat. Vybírat dítěti knihy, které jsou obrazově i textově, pokud to jen trochu finančně jde, na dobré úrovni.Při koupi špatných, byť levnějších knih, začíná a bohužel i někdy končí cesta ke kvalitě, dobrému vkusu a dlouhotrvajícímu zájmu. Nebát se koupit i složitější knihu, takovou, jež má i složitější obrázky. Dětská hlavička je chytrý kulihrášek, který se rychle učí a rád.Nicméně samosebou je to jako s vařením, pěkně postupně a od základu.
V zásadě odmítám knihy, které jsou na řemeslně naprosto nepřijatelné úrovni, i když vím, že i takové budou v jistých obchodech stále k dostání. Pořád si však myslím, že raději méně knih, ale dobrých. Navíc máme kvalitní veřejné knihovny a lze si tedy velkou část z nabídky vypůjčit, takže kdo hledá, najde a dostane.

Alena Pokorná

Narodila se v roce 1965 v Brně. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština – němčina, poté ještě tři roky pokračovala ve studiu oboru němčina v Ústavu translatologie a oboru portugalština na UK Praha. Zprvu vyučovala němčinu na jazykových školách a od roku 1995 pracuje jako nakladatelská redaktorka. Přeložila z němčiny více než dvacet knih. Žije v Praze.

Co si myslíte o stavu současné literatury pro děti?

Nejspíš vždy budou vedle krásných, literárně hodnotných knih s vynikajícími ilustracemi a nápaditou grafickou úpravou existovat pokleslé texty s podbízivými ilustracemi, které nakladatelé vydávají s vidinou rychlého komerčního úspěchu. Myslím ale, že i v současné době nároční čtenáři a rodiče hledající pro své děti hodnotnou literaturu mají z čeho vybírat. Každou chvíli narazím na pěknou dětskou knihu.

Co je podle vás nejdůležitější při utváření vztahu ke knihám?

V nejútlejším věku vedou děti k četbě především jejich rodiče nebo prarodiče, kteří jim pravidelně předčítají a o knihách si s nimi povídají, společně sdílejí čtenářský zážitek.
Později se k nim můžou přidat dobrý učitel češtiny a kamarádi. Svou roli určitě sehrávají i projekty jako Listování nebo Čtení pomáhá. Také divadelní adaptace knih může zaujmout dětského diváka natolik, že ho podnítí k četbě předlohy. 

Markéta Prachatická

(nar. 1953) je česká ilustrátorka, výtvarnice, autorka animovaných filmů a také několika návrhů na poštovní známky. Za své ilustrátorské dílo získala tuzemská i zahraniční ocenění (Premio Grafico Bologna 1984, BIB Bratislava 1985, Nejkrásnější kniha roku opakovaně...). V komunistickém režimu nesměla studovat, až po roce 1989 pobyla několik semestrů na Camberwell College of Arts v Londýně. Z jejích půvabných a působivých ilustrací jmenujme výtvarný doprovod ke knihám Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Francouzské pohádky Charlese Perraulta, Kočičí král či Bible svatá. 

Co si myslíte o stavu současné literatury pro děti?

Co se týče výtvarného doprovodu, malá nakladatelství se opravdu snaží o zajímavý výsedek dětské knihy jak po výtvarné, tak po grafické stránce. Velká nakladatelství většinou na toto rezignovala. Naopak, zvláště obálkami povzbuzují ve čtenářích to ''hloupé''. Vinu nesou především tzv. marketingová oddělení, zřejmě -  ''podle-sebe-soudí-tebe''.

Co je podle vás nejdůležitější při utváření vztahu ke knihám?

Navazuji na řečené výše:  myslím, že děti ve vztahu ke knihám povzbuzuje, jestliže je kniha krásná.

Viola Somogyi (*1964)

Vystudovala na FF UK obor čeština-angličtina, rigorózní práci napsala o různých aspektech výchovy dívek. V letech 2002–2015 pracovala jako redaktorka dětské literatury v nakladatelstvích Albatros a Knižní klub, nyní je na volné noze. Překládá (nejen) knihy pro děti zejména z angličtiny a švédštiny a věnuje se redakční práci. 

Co si myslíte o stavu současné české literatury pro děti?

Literatura pro děti vždy nějakým způsobem zrcadlí to, co se kolem dítěte děje, v rodině, ve škole i ve společnosti, ať už realisticky nebo prostřednictvím fantazijních světů. Zejména menší čtenáři si na základě toho, co čtou a vidí na ilustracích, na způsobu, jakým se v knize hodnotí a řeší problémy a jak si počínají postavy, vytvářejí svůj vlastní obraz světa a učí se, jak se v něm chovat. V naší zemi i na naší planetě se odehrává na mnoha různých úrovních spousta věcí, vůči kterým je potřeba se nějak lidsky vymezit, které nelze ignorovat, protože se s nimi dříve či později budeme stejně muset vyrovnávat my, ale zejména o několik desítek let později naše děti. Namátkou můžu jmenovat například klimatické změny, znevýhodněnost některých skupin ve společnosti, strach z neznámého, stále rostoucí míru závislosti na všem možném či osamění a odcizení jedince v konzumní společnosti. Proto je důležité se těmito tématy v knihách pro děti zabývat. Každý počin, který nějak reaguje na dnešní dobu a pomáhá dětem v ní žít, je podle mého názoru cenný. Původních knih pro děti, které jsou psány s takovýmto záměrem, je u nás ve srovnání například se severskými zeměmi však stále velmi málo.

Co je podle vás nejdůležitější při utváření vztahu ke knihám?

Podle mého názoru je pro vytvoření skutečně hlubokého vztahu ke knize, k níž se čtenář rád vrací, velmi důležité zprostředkování autentického prožitku, který autor předává (v tomto případě) dítěti. Čtenář by měl při četbě mít pocit, že situace a pocity, které jsou v příběhu popisovány, důvěrně zná, že je sám prožil, že mezi ním a autorem vzniklo na základě společného zážitku těsné spojení a že se spolu s ním může smát i plakat. U dětských knih jsou nesmírně důležitou součástí textu také ilustrace, které mohou v optimálním případě výše popsaný prožitek ještě významně umocnit.